S životním minimem nejsme (zatím) na tom nejhůř

Kdo má na dávky nárok?

Dávka  životního minima   náleží   při  splnění   konkrétních podmínek v jednotlivých státech   pouze  fyzické  osobě. Při ztrátě zaměstnání pobírá občan nejdříve podporu v nezaměstnanosti. Podpora   je ovšem poskytována pouze po zákonem stanovenou dobu. Jestliže si během tohoto časového úseku občan nenajde práci,  je již odkázán na sociální dávky – nejméně do výše životního minima.  Nárok na životní  minimum má v Belgii, Dánsku, Německu, Velká Británii, Irsku,  Itálii, Finsku pouze občan s trvalým bydlištěm na území daného státu. V Rakousku, Portugalsku, Švédsku, Francii, Lucembursku  mají nárok všichni občané legálně pobývající na území státu.

V Nizozemí musí občan, aby měl nárok na výplatu částky životního minima  pobývat během posledních 20 let v Nizozemí minimálně 5 let, ve Španělsku během posledních 5 let více než 3 roky. V Řecku,  Švýcarsku, Maďarsku, Kypru a na Maltě   není životní minimum zákonem definováno (jsou však občanům vypláceny jiné  dávky – např. přídavky na děti). V Dánsku, Lucembursku, Norsku, Nizozemí a Španělsku je výše životního minima zdaněna. V ostatních evropských zemích (i v ČR) nikoliv. Žije-li v domácnosti více osob, sčítají se  pro účely zjištění výše životního minima příjmy všech členů domácností. Občané nedosahující životní minimum, kteří si nemohou  své příjmy zvýšit, dostávají sociální dávky.

Nejnižší životní minimum je v Estonsku

Nejvyšší životní minimum je stanoveno v Dánsku, protože však podléhá zdanění, není konečná výše tak závratná, jak se zdá na první pohled. Výše životního minima je rovněž vysoká v Lucembursku, Norsku, Belgii či Lichtenštějnsku. Ve všech nových členských zemích je životní minimum nižší než v původních patnácti členských zemích (životní náklady jsou zde však mnohem nižší). Z původních členských zemí je životní minimum nízké v Portugalsku, Španělsku a Itálii. Výše životního minima u rodin s dětmi je ve většině zemí závislá na věku dětí. Pro lepší porovnání jsme u všech zemí zvolili rodiny s dítětem ve věku 8 let, rodiny s dětmi ve věku 8 a 10 let a rodiny s dětmi ve věku 8, 10 a 12 let.

Výše životního minima se tedy  v konkrétních případech  může od uvedených lišit. V některých zemích se rovněž liší životní minimum v jednotlivých regionech (Rakousko, Španělsko). Rozdíly jsou však minimální. V tabulce jsou použity  průměrné hodnoty v zemi.  Zákonem bylo životní minimum stanoveno nejdříve v Německu (1961),  Nizozemí (1963) a  Belgii (1974). V ostatních zemích se začal institut životního minima zavádět v devadesátých letech minulého století. V Česku to bylo v roce 1991. Dávky životního minima ve většina státech vyplácí stát, v  některých je však v rukou regionů (Itálie, Rakousko, Španělsko, Německo), v dalších státech  se na výplatě podílí stát i region (Nizozemí, Belgie, Dánsko, Finsko).

Životní minimum musí být mnohem nižší než minimální mzda

Země Evropské unie mají výrazné sociální cítění. Občané nalézající se v složitých životních situacích (zdravotní problémy, dlouhodobá nezaměstnanost…) mají zaručeny finanční prostředky na obstarání nejzákladnějších lidských potřeb. O těchto vymoženostech si v ostatních zemích světa mohou lidé nechat jenom zdát. V Asii či Jižní Americe jsou občané odkázáni především na sebe a svou rodinu.  Co je ovšem velice často diskutovaným tématem, je výše poskytovaných sociálních dávek. V současné době v Evropě převládá názor, aby sociální dávky byly výrazně nižší než minimální mzda. Občané musí být nuceni k aktivnímu hledání  zaměstnání. Občanovi se musí  vyplatit i dojíždění za hůře placenou prací. Současně dochází k neustálému zpřísňování vyplácení sociálních dávek.  Dávky životního minima by měli dostávat pouze skutečně potřební a sociálně slabí. Ze zemí Evropské unie je finanční situace žadatelů o dávky životního minima nejpřísněji kontrolována ve Velké Británii a Irsku. Především Skandinávci však sociální systém nezneužívají. Pobírat sociální dávky je pro ně něco nepřijatelného.

Jak je to u nás?

Za  částku  potřebnou  k  zajištění  výživy  a  ostatních základních osobních potřeb občana se považuje v roce 2005:

• 1 720 Kč, jde-li o dítě do 6 let věku
• 1 920 Kč, jde-li o dítě od 6 do 10 let věku
• 2 270 Kč, jde-li o dítě od 10 do 15 let věku
• 2 490 Kč, jde-li o nezaopatřené dítě od 15 do 26 let věku
• 2 360 Kč u ostatních občanů.

Za  částku potřebnou  k zajištění  nezbytných nákladů  na domácnost se považuje:

• 1 940 Kč, jde-li o jednotlivce
• 2 530 Kč, žijí-li v domácnosti 2 osoby
• 3 140 Kč, žijí-li v domácnosti 3 nebo 4 osoby
• 3 520 Kč, žije-li v domácnosti 5 nebo více osob

Žije-li  v  domácnosti  více   osob,  jejichž  příjmy  se posuzují  podle   společně,  započítává  se částka potřebná k úhradě nezbytných  nákladů na domácnost  pouze jednou. Oproti roku 2004 vzrostly částky životního minima na osobní potřeby občanů o necelých 9%. Životní minimum samostatně žijícího vzrostlo z  4 100 Kč na 4 300 Kč.

Pramen: Europaesiche Komission:  „Gegenseitiges Informationssystem zur sozialen Sicherheit, soziale Schierheit in den Mitgliedstaaten EU2004