FinExpert.e15.cz

Rozhovor: na důchodové reformě se musí dohodnout většina

S Ivo Foltýnem, předsedou představenstva a generálním ředitel Penzijního fondu České pojišťovny a spolutvůrcem návrhu penzijní reformy, o nutných změnách, shodě mezi politickými stranami a klientském přístupu státu k občanům.
Rozhovor: na důchodové reformě se musí dohodnout většina
Současný státní důchodový systém je až na malé kosmetické změny stále tentýž, jaký jsme měli v roce 1989. Souhlasil byste s tímto výrokem?

Systém určitě není tentýž jako před zhruba patnácti lety, proběhlo v něm několik změn. Jednak se sociální pojištění začalo brát jako zcela samostatná oblast; před rokem 1989 šlo o přímou součást státního rozpočtu. Byl prodloužen věk odchodu do důchodu, uzákoněna pravidla pro valorizaci penzí a zrušeny profesní kategorie určující věk odchodu do penze. Velmi významné bylo zavedení dobrovolného, státem podporovaného spoření na důchod, do něhož jsou zapojeny již více než 3 miliony občanů.

Je ale potřeba říct, že tyto zásahy zásadním způsobem nemění podstatu financování systému, tedy průběžné financování prostřednictvím přímých daní, kterým se eufemicky říká sociální pojištění.

Zmínil jste zrušení preferencí podle pracovních kategorií, což znamená, že nyní mají například horník a účetní stejnou hranici odchodu do důchodu. Prý je to tak spravedlivější. Co si o tom myslíte?

Řekl bych, že lze jen těžko jednoznačně posoudit, zda člověka více vyčerpá těžká fyzická práce, nebo povolání duševního charakteru, se kterým je daleko víc spojen stres. Občané jsou si před právem rovni a já nevidím důvod, proč by tuto oblast jejich života měl stát nějak rozlišovat. Nechci snižovat žádnou profesi, preference podle pracovních kategorií však vnímám jako určité dědictví minulosti. Vše je dnes otázkou mobility na trhu práce. Rozhodující je tedy volba každého člověka, kde a za jakých podmínek bude v každé etapě svého života ochoten a schopen pracovat. Náročnost každé profese se koneckonců odráží ve výši platu a firmy navíc mají možnost vytvářet programy zaměstnaneckých výhod a programů, které původní preference pracovních kategorií efektivně nahrazují.

Jste jedním z autorů reformy důchodového systému, kterou představila křesťanská demokracie. V čem spočívá princip této koncepce?

Stejně jako každá z navrhovaných reforem, která chce výrazněji změnit důchodový systém, i ta naše se zaměřuje především na změnu způsobu financování. Současný systém je financován průběžným způsobem prostřednictvím přímých daní z práce. To znamená, že daně, které se vyberou, jsou v tom samém čase přerozděleny stávajícím důchodcům. Naše koncepce chce změnit toto průběžné financování na financování zčásti prostřednictvím úspor. Kromě toho ale chceme do systému zapojit i nepřímé daně – takže zatížíme nejen práci, ale i spotřebu. To je podstata těch zásadnějších reformních kroků; vedle toho je ale nutné provést množství parametrických úprav toho průběžného systému – další posun věku odchodu do důchodu či odbourání některých náhradních dob. Je ovšem potřeba říci, že důchodová reforma je dlouhodobá záležitost, která by vůbec neměla ovlivnit stávající generaci důchodců, ale ty občany, kteří do důchodu půjdou za třicet až čtyřicet let. 

Jaké má tedy tento princip výhody v porovnání se současným systémem?

Nahradí lidem v přiměřené míře příjmy z doby ekonomické aktivity a přitom jim ponechá dostatek prostoru pro vlastní odpovědnost. To vše v kombinaci s financováním na základě mezigenerační solidarity a výnosů z kapitálu. Takto reformovaný důchodový systém nebude nadále představovat nepřiměřenou zátěž pro ekonomicky aktivní obyvatelstvo, ale naopak bude podporovat růst celé ekonomiky prostřednictvím tvorby kapitálových zdrojů pro financování hospodářského růstu.

U všech existujících reforem je zřejmě klíčová fáze přechodu, kdy vedle sebe existují starý a nový systém. Mladší generace je už zapojena pouze do nového systému a ve starém systému dochází k výpadku příjmů. Jakým způsobem to řešíte?
Navrhujeme, aby byly transformační náklady vyrovnány minimálně ze dvou zdrojů. Jednak z dodatečných privatizačních příjmů, například z prodeje ČEZu či České správy letišť, ve druhé řadě částečným navýšením DPH. Spočítali jsme, že výpadek příjmů z titulu realizace našeho konceptu důchodové reformy by činil asi 1 % hrubého domácího produktu. Tento jednoprocentní výpadek by byl vyrovnán zvýšením daně z přidané hodnoty o 1,5 %. Z dlouhodobého hlediska pak bude deficit státního rozpočtu nulový. Kdyby důchodový systém zůstal v dnešní podobě, za nějakých třicet let se dostaneme k deficitu 4,5 % z HDP, což by vedlo ke kolapsu systému veřejných financí.
Dnes každý zaměstnavatel za svého zaměstnance odvádí 28 % z hrubého příjmu. Vy navrhujete, aby si zaměstnanec mohl část těchto prostředků postupně převést do soukromých úspor. Byly by tyto peníze nějak vázány na konkrétní způsob použití, nebo by s nimi mohli lidé naložit podle svých představ?

Jednak je potřeba říct, že by nešlo o jednorázovou změnu, ale částečné dobrovolné vyvázání by proběhlo postupně. Zpočátku by byla uvolněna 2 % a strop by se během několika let posunul až na 8 %. Tento postupný průběh je nutný, aby nedošlo ke skokovému zatížení systému.

V odpovědi na druhou část otázky je zřejmý hlavní rozdíl mezi návrhem křesťanských a  občanských demokratů. ODS také chce snížit sociální pojištění z osmadvaceti na dvacet procent, ale říká: „Občane, můžeš si s těmi penězi dělat, co chceš. Utrať je, spoř si je. Záleží to na tobě.“ Podle nás by velké procento lidí tyhle peníze doopravdy spotřebovalo a následně by se propadli do systému státní sociální podpory, takže stát by svůj důchodový problém nevyřešil. Jen by ty náklady byly v jiné kolonce.

Jak by tedy ty peníze měly být užity podle vás?

My bychom si přáli, aby občané tyto prostředky, alespoň z určité části, povinně spořili na penzi. Přitom je celkem jedno, zda by to bylo v režimu stávajících penzijních fondů nebo jinde. Důležité je, aby z peněz vznikly dlouhodobé úspory, které by byly vázány minimálně do šedesáti let. Pak už je docela jedno, zda si občan zvolí jednorázovou výplatu nebo doživotní důchod. To záleží na jeho individuálním posouzení osobní situace. 

Sociální demokraté rovněž chtějí uvolnit část pojištění na soukromé úspory občanů, ale chtějí si ponechat monopol i na správu těchto peněz. Neměla by se tady dát šance spíš zaběhnutým soukromým společnostem z řad bank a penzijních fondů?
Přiznám se, že postoj ČSSD je pro mne obtížně čitelný. Na jednu stranu tato strana prohlašuje, že současný systém je neudržitelný, a přichází s takzvaným švédským NDC modelem, na druhou stranu stávající premiér poměrně nedávno prohlásil, že důchodová reforma není nutná. Jejich návrh takzvaných virtuálních účtů dává dle mého názoru občanům mylnou představu, že si na těchto účtech něco spoří, což ve skutečnosti není pravda. Na druhou stranu ovšem ze sociální demokracie zaznívají významné hlasy, které říkají, že je potřeba podporovat systém soukromých individuálních úspor ve stávajících penzijních fondech. Tyto hlasy jsou samozřejmě racionální a já je velice vítám.
Objem prostředků na státním důchodovém účtu není v současnosti oddělen od státních financí. Je to tak podle vás v pořádku?

Státní důchodový účet je dnes zvláštní položkou státního rozpočtu. Nemyslím si, že jeho naprosté vyčlenění do samostatné instituce, někdy nazývané Sociální pojišťovna, je příliš šťastný nápad. Když si spočítáte, kolik by vytvoření takové instituce stálo, dostanete se k miliardovým položkám, která nejsou vyváženy pozitivy oné kvazi samostatnosti.  

Do jaké míry by podle vás měla být v novém důchodovém systému zachována solidarita? Tedy vlastně přerozdělování peněz od lidí s vyššími výdělky k těm ostatním?

Žijeme v sociálním státě s určitým kulturním prostředím, kde má přerozdělování mezi lidmi s vysokými a nízkými příjmy svou historickou tradici. I v našem návrhu je tedy stále relativně silný první státní pilíř, takzvaný přerozdělovací, který by měl do budoucna v průměru činit až 60 % důchodových příjmů občanů postproduktivního věku. Jak návrh křesťanských, tak návrh občanských demokratů přerozdělovací solidaritu ve státním systému zvyšuje a já jsem přesvědčen, že to je dobře.

Se solidaritou nesporně souvisí i takzvané nestarobní důchody, tedy důchody invalidní, vdovské a sirotčí. ODS ani ČSSD ovšem jejich vazbu na starobní důchody nijak neřeší. Je vůbec možné, aby tyto dva důchodové aspekty byly od sebe zcela oddělené?

Jsem přesvědčen, že oddělení je správné minimálně u invalidních důchodů, které se starobními důchody skutečně nemají nic společného. To je součást státní sociální podpory. V České republice je navíc tendence tento typ státních podpor hodně zneužívat. Dá se tedy předpokládat, že v případě snižování státního důchodu by se ještě zvýšil počet lidí, kteří odejdou do invalidního důchodu a ze systému se zcela vyvážou. Takže i z tohoto důvodu jsem zastáncem oddělení státní důchodové péče přinejmenším od invalidních důchodů.

Každopádně by stále zůstala silná role státu, který má na starosti valnou část důchodových úspor občanů a výplatu důchodů. Dnes přitom musí občané státním úředníkům při odchodu do důchodu složitě dokládat, kdy studovali, kde kdy pracovali a podobně. Myslíte, že se tohle někdy změní a třeba já nebudu muset po šedesátce hledat studijní index a potvrzení od všech zaměstnavatelů, abych prokázal svoje oprávněné nároky?

Pevně v to věřím. Tohle je ale pochopitelně problém Správy sociálního zabezpečení, jejich přechodu na elektronickou databázi a schopnosti dlouhodobě evidovat údaje o zaměstnancích v této podobě. Nejsem příliš obeznámen s jejich stávajícím stavem, ale jsem přesvědčen, že by se měli chovat jako kterákoli jiná finanční instituce. Měli by tedy jednoznačně definovat svoje náklady a daleko víc se vůči občanům chovat klientsky. Podobně jako to dělají banky, pojišťovny nebo penzijní fondy. 

Neměly by být v systému ještě víc zvýhodněny ženy s větším počtem dětí? Vždyť právě rodiny s více dětmi z čistě pragmatického hlediska vlastně přispívají k tomu, aby systém nadále fungoval.

Možnost dřívějšího odchodu do důchodu pro ženy podle počtu vychovaných dětí je významný benefit a rozhodně musí zůstat zachován. Ženy, které vychovávaly děti, by měly mít na vybranou, zda chtějí odejít do penze dříve nebo dál pracovat. Pokud se rozhodnou pro dřívější odchod do penze, určitě nedojde k jejich ekonomickému znevýhodnění, jak často argumentují kritici tohoto principu. Díky prodlužující se délce dožití se dále bude prodlužovat doba pobírání státního důchodu. V návrhu důchodové reformy předložené KDU-ČSL je navíc počítáno s daňovými úlevami pro rodiny s dětmi v závislosti na jejich počtu. Lidé, kteří jsou ochotni obětovat některé materiální aspekty života za to, aby mohli vychovávat děti, tedy budoucí daňové poplatníky, by měli dostat odměnu formou nižšího příspěvku státnímu systému prostřednictvím nižšího odvodu sociálního pojištění.

Teoreticky by mohlo dojít k tomu, že po volbách jedna vítězná silná strana prosadí svoji podobu reformy a čtyři roky nato ji jiná strana totálně změní. Přitom jde o natolik zásadní a dlouhodobou změnu, že je potřeba, aby ji v nějaké podobě přijaly všechny strany. Vidíte nějakou šanci, že může dojít k takto široké shodě?

Důchodová reforma je bohužel předmětem politického boje, ať se o to strany snaží, nebo ne. Nemyslím si, že by bylo dobré, aby jedna politická strana prosadila proti všem ostatním svůj návrh, a ono to zřejmě ani nebude možné. Kompromis bude tedy muset nastat minimálně mezi dvěma politickými stranami, ale já bych raději, aby jich bylo ještě víc. Jakmile se totiž po čase kyvadlo voličské přízně přesune na druhou stranu, nedošlo by k nějakým zásadním změnám systému.

Takže je potřeba hledat kompromisy...

Příliš široké kompromisy ale rovněž nejsou to, co by řešení situace vyžadovalo. Nelze prostě vzít z každého návrhu, od konzervativně pravicového po extrémně levicový, nějaký kousek skládačky a slepit z toho uspokojivý a fungující celek. V žádné ze zemí, kde už reforma proběhla, to tak koneckonců ani nebylo. Všude existovala nějaká rozumná většina, která měla reformní odvahu a reformu provedla – ať už mluvíme o Polsku, Maďarsku nebo Slovensku.

Už přes deset let coby takzvaný třetí pilíř fungují fondy penzijního připojištění, které mají i prostřednictvím státních příspěvků lidi přimět k tomu, aby si na stáří spořili sami. Věnujete jim ve vašem návrhu nějakou zvláštní pozornost?

V naší koncepci není předjímáno, kdo by měl být správcem již zmíněných prostředků uvolněných ze sociálních odvodů. Je ale zřejmé, že by mělo jít o subjekty, které jsou stabilní a splňují i další předpoklady, jako je dostatečná kapitálová výbava, historie prokazující jejich schopnost dosahovat nadinflačních výnosů, jakási administrativní zdatnost potřebná pro efektivní fungování a podobně. Základní je ovšem dostatečná kapitálová výbava. Není možné, aby někdo spravoval významné klientské finanční prostředky, aniž by měl dostatek vlastních finančních zdrojů. 

Státní příspěvek je u penzijního připojištění už od začátku systému stejný. Není načase jej navýšit?

Jsem přesvědčen, že jde o nejrozumnější způsob, jak podpořit individuální soukromé úspory.  Státní příspěvek by mohl být poskytován například až do výše 1 000 Kč měsíčního příspěvku klienta a mohl by být zlineárněn například na 35 % příspěvku (až 350 Kč). Přitom si nemyslím, že by takto státu vznikly nějaké zásadnější náklady. V loňském roce bylo na státních příspěvcích do penzijních fondů vyplaceno 2,3 miliardy korun, zlineárnění příspěvků by vedlo k tomu že by stát na příspěvcích zaplatil zhruba další tři miliardy. Když to srovnáte s tím, že na státních příspěvcích do stavebního spoření loni stát vyplatil šestnáct miliard, je toto navýšení stále velmi malým zásahem do státních výdajů. Přitom v tomto systému nedochází k jakési formě „zneužívání“, kdy občané v konečném důsledku využívají příspěvky i na spoustu jiných účelů, a ne jen pro řešení otázky bydlení.

Ministerstvo financí chce zatraktivnit systém penzijního pojištění sloučením daňově odečitatelných položek u připojištění a životních pojistek. Máte pocit, že by tato změna skutečně přiměla více lidí ukládat peníze do systému penzijního pojištění?

Je to spíš taková ukázka toho „ano, něco s tím děláme,“ ale žádnou přidanou hodnotu to nepřináší. Efektivita těchto daňových úlev je velmi malá, protože je pro běžné lidi prakticky nečitelná. Daňové úlevy stále nejsou pro většinu z nich tak ekonomicky zajímavé a hmatatelné, jako by tomu bylo s případným zvýšením státního příspěvku.
Jednoznačně efektivnější způsob motivace lidí ke spoření vyšších částek podle mě je právě navýšení přímé státní podpory, čili valorizace státního příspěvku a jeho provázanost i na úložky, které převyšují 500 korun měsíčně. Více než desetileté zkušenosti s penzijním připojištěním ukazují, že lidé mají tendenci spořit racionálně. Klienti penzijních fondů dnes vesměs ukládají nanejvýš právě 500 korun měsíčně, čímž maximalizují svůj výnos.

Takže daňové úlevy byste z tohoto systému zcela vyloučil?

To ne, ale myslím si, že by se našel lepší způsob, jak je využít. Další možnost podpory penzijního připojištění s přímým vlivem na objem osobních úspor je totiž refundace částek uspořených na dani po podání daňového přiznání přímo na účty klientů v penzijních fondech. Tato alternativa je příznivější než osvobození nebo odpočet daně, kdy je částka klienty obvykle spotřebována.

Penzijní fondy mají celkem 3,2 miliony účastníků, vy sami jich máte 825 tisíc. V současnosti se fondy nacházejí ve fázi, kdy většina účastníků přispívá a zatím téměř nikdo si nenechává vyplácet penzi, přitom penzijní fondy nejsou pojištěny. Kde vlastně mají klienti záruku, že vložené peníze dostanou v určeném čase zpět a že se fondy nedostanou do problémů, až dojde k  vyplácení „silných ročníků“?

Samozřejmě očekáváme, že s rostoucími objemy vkladů klientů penzijních fondů budou rychle přibývat klienti pobírající penzi. Podle našich interních analýz jejich počet v příštích deseti letech stoupne až na čtyřicetinásobek současného stavu. Bude to logicky souviset i s pravděpodobně nižšími příjmy budoucích důchodců ze státního důchodového systému.
Penzijní fondy jsou ale samozřejmě připraveny vyplácet penze většímu počtu klientů. Při kalkulaci penzí totiž pracují s pojistně matematickými principy a ve výpočtech je zohledněn věk a pohlaví každého žadatele o výplatu penze, které jsou určující pro pravděpodobnou délku jeho dožití. Od této doby a sumy naspořených peněz je pak odvozena výše vyplácené penze. Penzijní fondy mají navíc možnost použít tzv. selekční koeficienty a řídit tak rizika plynoucí z vyplácení doživotních penzí.

Myslíte si tedy, že pojištění fondů není nutné?

Z hlediska objemu těch prostředků to ani není možné. Vezmeme-li v úvahu dobu, kdy tady fondy budou nějakých třicet a více let, budou jejich aktiva dosahovat nebo i přesahovat úroveň hrubého domácího produktu a výrazně přesahovat státní rozpočet. V případě nějakého systémového zemětřesení by tedy stát za tyto prostředky prostě nemohl poskytnout garanci. Navíc si nemyslím, že i kdyby pojištění penzijních fondů v zásadě bylo možné, vedlo by to k něčemu pozitivnímu. Vědomí, že fond je pojištěn, totiž zakládá na riziko manažerského selhání. Mnohem větší záruku poskytuje kvalitní legislativa a investiční rámce. Pojištění je v zásadě nejhorší možný způsob zabezpečení.

Ivo Foltýn (* 1970)

Vystudoval Fakultu strojní Vysokého učení technického v Brně, Podnikohospodářskou fakultu Vysoké školy ekonomické v Praze a University of Chicago – Graduate School of Business. Od roku 1994 působí v PPF. Nejprve v PPF Investiční společnosti jako analytik a portfoliomanager. V letech 1995 až 1996  jako projektový manažer v PPF Capital Management. Od roku 1997 je předsedou představenstva a generálním ředitel Penzijního fondu České pojišťovny, od roku 2001 je rovněž náměstkem generálního ředitele České pojišťovny pro životní pojištění. Je jedním z tvůrců penzijní reformy, kterou představila KDU-ČSL.

Klepněte pro větší obrázek

Další článek


 

 


Další články

Spouštíme nový FinExpert!

Spouštíme nový FinExpert!

Několik posledních měsíců jsme intenzivně pracovali na nové verzi webu FinExpert.cz.

5.  4.  2017  |  Ondráčková Kamila

Sociální pojištění pro OSVČ v roce 2017

Sociální pojištění pro OSVČ v roce 2017

Zálohy živnostníků na sociální pojištění v roce 2017 porostou. Výše zálohy se vypočítává dle zisku v předchozím období. (aktualizováno)

4.  4.  2017  |  Gola Petr  |  9

Velká mapa malého podnikání: kde je konkurence, kde jsou příležitosti?

Velká mapa malého podnikání: kde je konkurence, kde jsou příležitosti?

4.  4.  2017  |  Pospíšil Aleš
Aplikace Záchranka pomáhá už rok. Nic nestojí, ale může být k nezaplacení

Aplikace Záchranka pomáhá už rok. Nic nestojí, ale může být k nezaplacení

3.  4.  2017  |  Pospíšil Aleš  |  1
V Praze je blaze. Z evropských regionů je v HDP na hlavu na 6. místě

V Praze je blaze. Z evropských regionů je v HDP na hlavu na 6. místě

3.  4.  2017  |  Pospíšil Aleš  |  1

Mzdová kalkulačka

Student
Držitel průkazu ZTP/P
Invalidita 1. nebo 2. stupně
Invalidita 3. stupně
Penze / rodičovská dovolená