FinExpert.e15.cz

Rovná daň: podfuk nebo cesta k prosperitě?

V současné době se díky volebnímu programu ODS dostává mezi žhavá diskuzní témata rovná daň. Podívejme se na historii rovné daně, resp. rovné sazby daně, na země, kde již byla rovná daň zavedena a na výhody a nevýhody, jaké by zavedení rovné daně znamenalo.
Rovná daň: podfuk nebo cesta k prosperitě?

Rovná daň (také proporční, anglicky flat tax nebo proportional tax) je takový způsob zdanění, ve kterém jsou všechny subjekty spadající pod (rovnou) daň zdaněny vždy stejnou relativní sazbou daně (typicky například daň z příjmu fyzických osob nebo daň z příjmu právnických osob). Nejčastěji je rovná daň spojována s daněmi z příjmu. Rovná daň není ve srovnání s progresívní daní, ve které se relativní sazba daně zvyšuje s rostoucím příjmem, příliš rozšířený model. Většina daňových systémů, ve kterých je rovná daň zavedena, má současně zaveden institut nezdanitelného minima, které je ze zdanění vyloučeno. Nezdanitelné minimum přibližuje rovnou daň k progresívní dani. Spor o efektivitu a spravedlivost rovné daně je současně na jedné straně sporem mezi obhájci progresívního zdanění (socialisté, sociální demokraté, křesťanští sociálové) a rovného zdanění (liberálové, konzervativci), na druhé straně příznivců rovné daně bez odpočitatelné položky (liberálové) a příznivců rovné daně s odpočitatelnou položkou (konzervativci). Neznamená to, že politické strany, které se hlásí k uvedeným myšlenkovým proudům, jsou současně dogmatickými odpůrci nebo obhájci myšlenky rovné daně. Spíše se zdá, že rovná daň má více příznivců u liberálů, méně u konzervativců, nejméně u socialistů.


Tip: V Osobních financích 5/06, které vyjdou 2. května, jsme analyzovali, zda rovná daň skutečně zvýší příjmy, či nikoliv. Nezapomeňte si Osobní finance koupit na stánku - jen za 49 Kč. Případně si pořiďte předplatné, v rámci něhož vyjde jedno číslo pouze na 33 Kč.

Historie a současnost myšlenky rovné daně

Jedním z důsledků francouzské revoluce bylo, že nobilita a klérus začali platit daně, od kterých byli dříve osvobozeni, anebo platili méně, než ostatní poplatníci. V průběhu 19. století se pak ve většině evropských zemí ustálil daňový systém, ve kterém všichni platili relativně stejné daně. Teprve po 1. světové válce se začala prosazovat progresívní daň v důsledku růstu vládních výdajů v oblasti sociálního zabezpečení a také z důvodů úhrad válečných nákladů. Věřilo se, že relativně vyšší zdanění vyšších příjmů je správnější, neboť nesníží sociální status plátce daně. Teprve později někteří teoretikové poukázali na fakt, že vysoké daně jsou neúčinné, protože se k jejich platbě hlásí méně lidí. Například Arthur Laffer předpověděl, že snížení daňových sazeb povede ke zvýšení celkových daňových výběrů. Proti tomu obhájci vysokého zdanění vždy tvrdili, že například Švédsko, i přes skutečně vysokou sazbu daně, si vede dlouhodobě velmi dobře.

Rovná daň dnes zažívá poměrně velký „comeback“. Je to zásluhou především několika zemí východního bloku, kde se systém rovné daně podařil poměrně úspěšně aplikovat, a to i přes námitky významných institucí. To pochopitelně vyvolalo velký zájem v zemích typu USA, kde má tradičně dobrou pozici konzervativní politika (pozn.: konzervativismus je starší ideologie, než dnešní chápání dělení pravice/levice – její základní premisou se zdá být heslo „v každém sporu je nejdůležitější neutralita,“ který se dá chápat tak, že v případě nerozhodnutelného sporu je lépe spor přerušit a řešení buďto nehledat, anebo jeho nalezení nachat až na následující generaci.)

Od 90. let 20. století mají rovnou daň v Estonsku (24%), Lotyšsku (25%) a Litvě (33%). V roce 2001 zavedli rovnou daň v Rusku (13%), v roce 2003 na Ukrajině (13%) a v Srbsku (14%), v roce 2004 na Slovensku (19%), v roce 2005 v Rumunsku (16%) a v Gruzii (12%). Na Slovensku je zavedena tzv. „true flat tax“ (skutečně rovná daň), která zahrnuje stejnou relativní sazbu pro daně z příjmu fyzických osob, daně z příjmu právnických osob a daně z přidané hodnoty.

V USA je na federální úrovni nastaveno progresívní zdanění, ovšem na státních úrovních je zavedena rovná daň z příjmu fyzických osob ve státech Illinois, Indiana, Massachusetts, Michigan a Pennsylvania v sazbách od 3% v Illinois do 5,3% v Massachusetts. V Pennsylvanii zavedli tzv. „pure flat tax“ (projekt prosazovaný Stevem Forbesem). V USA se o rovné dani uvažuje i na federální úrovni. Jerry Brown, bývalý guvernér státu California, přišel s ideou rovné daně v roce 1992 v prezidentské kampani uvnitř Demokratické strany proti Billu Clintonovi. V roce 1996 (a znovu v roce 2000) se stejnou myšlenkou kandidoval na prezidenta uvnitř Republikánské strany Steve Forbes. I když oba nakonec své nominace prohráli, jejich názory získaly v obou stranách silné zastánce.

O rovné dani ve výši 25% uvažují v Řecku. Silnou politickou podporu má myšlenka rovné daně v České republice a Chorvatsku. O rovné dani ve výši 25% pro Německo uvažoval ministr financí Paul Kirchhof, ovšem myšlenka nebyla přijata veřejností. Na podzim 2005 přijala Ekonomická rada Nizozemí návrh na zavedení rovné daně ve výši 40%, od které by byla pro vysokou odpočitatelnou položku osvobozena velká řada Nizozemců. Rovnou daň podporují ve Velké Británii Konzervativci i Liberálové. Naopak vládnoucí Labouristé se staví ostře proti této myšlence. Od Gordona Browna, ministra financí Blairovy vlády, pochází dnes nejpoužívanější protiargument proti myšlence rovné daně: „Milionář má platit stejnou daň jako mladá zdravotní sestra, pomocná síla v domácnosti nebo dělník na minimální mzdě?“ (pozn.: volně přeloženo z jeho projevu na Labour Conference 2005)

Možnosti v zavedení rovné daně

Jak se ukázalo, existuje několik druhů „rovné daně“. Pouze v případě Slovenska lze přitom hovořit o tzv. „true flat tax“. Stejná myšlenka má silnou politickou podporu i v České republice. V ostatních státech je „rovná daň“ vždy aplikována jen na některou z daní (nejčastěji na daň z příjmu právnických osob a na daň z příjmu fyzických osob a obě sazby bývají rozdílné, méně často pak na daň z přidané hodnoty).

Rovná daň v úvahách

Nejčastěji se uvažuje o rovné daně v oblasti daně z příjmu fyzických osob. Tento typ uvažování představují v USA již zmíněný Steve Forbes a republikánský kongresman Dick Armey, který předložil v Kongresu svoji představu: manželský pár danící společně by měl odpočitatelnou položku ve výši 26 200 USD ročně, jedinec by měl nárok na 13 100 USD ročně, jedinec tvořící současně celou domácnost by měl nárok na 17 200 USD ročně, a 5 300 USD ročně na každou vyživovanou osobu. Po odpočtu těchto odpočitatelných položek by se zbytek danil rovnou daní ve výši 17%. Právnické osoby by danily jakýkoli zisk vždy 17% rovnou daní bez možností odpočitatelných položek. Podle plánu Steva Forbese by byla daň z příjmu fyzických osob vlastně nahrazena spotřebními daněmi, ovšem ne ve smyslu našeho chápání spotřební daně uvalené např. na uhlovodíková paliva, ale jako „zdanění spotřeby či konzumace.“ Znamená to, že by dani podléhaly pouze čisté výdaje (příjmy mínus úspory). Přitom čtyřčlenná domácnost by měla od zdanění osvobozeny veškeré výdaje do výše 42 000 USD. Nad tuto hodnotu výdajů by všechny následující byly daněny ve výši 20,5% (takže čtyřčlenná rodina, která by za rok utratila 43 000 USD, by odvedla daň ve výši 205 USD, tzn. 20.5% z 1 000 USD). Bylo by přitom zcela jedno, jaký by byl smysl výdajů „nad rámec základních 42 000 USD.“ Forbesův návrh se nazývá „pure flat tax.“ (pozn.: v USA existuje v současnosti celá řada odpočitatelných položek, např. výdaje na charitativní účely, úroky z osobních úvěrů apod., které jsou odpočitatelnými položkami z daně z příjmu) Doplňme, že v USA se veřejně diskutovaly i další návrhy: senátor Arlen Specter navrhl 20% na příjmy fyzických osob (s vyloučením možnosti dvojího zdanění z kapitálových příjmů),

Negativní daň z příjmu

Jiná forma rovné daně, velmi populární mezi ekonomy ve Spojených státech, je negativní daň z příjmu (Negative Income Tax, dále NIT) navržená Miltonem Friedmanem v knize Kapitalismus a Svoboda (Capitalism and Freedom). Idea je přibližně stejná jako u rovné daně se základní odpočitatelnou položkou, ovšem s tím, že současně daň působí jako zprostředkovatel sociálních dávek (pozn.: v některých zemích je obvyklé, že sociální dávky nemají podobu hotových peněz, ale poukazů na odběr konkrétního zboží – potravin, oblečení, léků apod. Friedman tvrdí, že je lépe dát lidem jako sociální dávku přímo peníze). NIT si lze představit jako rovnou daň působící na obě strany. Uvažujme o rovné dani ve výši 20% a jednotné odpočitatelné položce ve výši 250 000 Kč ročně. Jednotlivec, který vydělá za rok 250 000 Kč, neodvede státu žádné daně. Jednotlivec, který vydělá 350 000 Kč, odvede státu 20 000 Kč (20% z +100 000). Jednotlivec, který nevydělá za rok nic, dostane od státu 50 000 Kč (20% z -250 000). Systém NIT by tedy současně výrazně zjednodušil (a zlevnil) distribuci sociálních dávek, protože k testování nároku na sociální dávku by se využívalo výhradně daňového přiznání.

Spravedlnost zdanění

Úvahy o spravedlnosti zdanění jsou tématem snad důležitějším, než daňový systém samotný. Obhájci rovné daně tvrdí, že je spravedlivější, než progresívní zdanění, protože „každý platí stejně“ (myšleno tak, že každý občan se podílí na chodu státu relativně stejným dílem (jakoby desátkem) ze svého příjmu). Odpůrci rovné daně používají prakticky stejný argument s tím, že zavedení rovné daně znamená pro bohaté menší odvody na dani a pro chudé vyšší odvody na dani. Diskusi o rovné dani v Británii otevřel například novinář Larry Elliott, který se domnívá, že zavedení rovné daně by poškodilo až 27 milionů Britů. (Flat tax does not mean a level playing field, The Guardian, 10. října 2005) Úvaha je založena na faktu, že polovinu všech výnosů z daně z příjmu platí 10% nejbohatších Britů (3 miliony). Přitom průměrně všichni Britové platí asi 18.2% daň z příjmu. Pokud by byla zavedena rovná daň a současně by měly být zachovány příjmy státu na současné úrovni, musela by se sazba rovné daně pohybovat kolem 23%. Larry Elliott rovněž polemizuje s „mýtem“ Lafferovy křivky s tím, že teoreticky je to neoddiskutovatelný fakt, ovšem nikdo neví, kde přesně leží vrchol křivky.

Zdá se tedy, že zavedení rovné daně musí být současně doprovázeno snížením výdajů ze státního rozpočtu. Výpadek příjmů by byl totiž kvůli politické a sociální únosnosti vyšší, než efekt Lafferovy křivky dodatečných příjmů z nižších daní (a navíc by nebylo zcela jisté, že by se takový efekt dostavil). Zastánci rovné daně mohou argumentovat, že náklady na výběr daní ve složitém systému progresívních daní dosahují 10 – 20% hodnoty vybraných daní. Procento by se výrazně snížilo jednoduchostí výběru. Jinak řečeno by zmiňované snížení výdajů státního rozpočtu šlo na vrub snížení nákladů na výběr daně a ostatní výdaje by zůstaly nedotčeny.

Pro a proti

Kromě úvah nad spravedlivostí daně existují i jiné úvahy, které mohou být použity pro i proti rovné dani.

Argumenty příznivců rovné daně

Jednoduchost

Rovná daň přináší do daňových systémů nebývalou jednoduchost. Například daňové zákony USA obsahují v současnosti přes 9 milionů slov, jsou plné děr, odpočtů a výjimek, což v součtu činí výběr daní složitý a neefektivní. Navíc platba daní se komplikuje i plátcům, protože obtížnost plátcovství zvyšuje jejich náklady. To vše společně svazuje ekonomický růst. Příznivci rovné daně tedy tvrdí, že rovná daň podpoří ekonomický růst (a z vyššího HDP budou vyšší daně). Kromě toho jednoduchost a průhlednost rovné daně donutí část firem opustit „šedou zónu“ a přihlásit se k placení daní (za první rok po zavedení true flat tax na Slovensku se zvýšil počet plátců z řad firem o 15%).

The Economist poukazuje na možnost usnadnění „daňového života“ Spojených států. Podle jejich propočtů by se počet zaslaných daňových hlášení a formulářů snížil v USA z dnešních 130 milionů na 8 milionů. Daniel J. Mitchell uvádí ve svém textu A Brief Guide to the Flat Tax, že stávající daňový systém v USA pracuje s 893 komplexními formuláři, kdežto zavedení rovné by znamenalo pro poplatníka práci s pouhými dvěmi hlášenkami.

Dvojí zdanění

V souvislosti s rovnou daní upozorňují její obhájci na to, že rovná daň je zároveň nejlepší metodou k odstranění dvojího zdanění. To je vlastně další podpůrný argument v úvahách, proč je rovná daň spravedlivější. Odstranění dvojího zdanění je důležité pro každého, kdo má příjmy z úspor, firemních podílů apod. Kromě toho by zmizely všechny daně z nemovitostí, daně z převodu nemovitostí a dědické daně (ovšem to by fungovalo výhradně za předpokladu zavedení Forbesovy pure flat tax, nikoli flat tax např. Dicka Armeyho).

Zvýšení celkových daňových příjmů státu

Někteří obhájci rovné daně tvrdí, že celkové daňové příjmy státu se po zavedení rovné daně zvýší, a to především v důsledku zjednodušení daňového systému odstraněním výjimek. Tvrdí, že nejziskovější společnosti a nejbohatší jedinci využívají nepřehlednosti daňových systémů ke krácení daně (což je pravděpodobné). Například v Ruské federaci se zvýšil výnos z daně z příjmů fyzických osob o 25,2 % v prvním roce, dále o 24,6 % ve druhém roce a o dalších 15,2 % ve třetím roce po zavedení rovné daně (počet plátců zůstal přitom stejný).

Doplňkové argumenty

Už bylo dříve řečeno, že náklady na výběr daní jsou v současných systém progresívního zdanění vysoké. Například Německo vydává na výběr daní kolem 3,7 mld. euro ročně. Zavedení rovné daně by tyto náklady podstatně snížilo. Ovšem je korektní podotknout, že 3,7 mld. euro představuje pouze 0,14 % HDP Německa. I tak by zavedení rovné daně pomohlo Německu vrátit se pod úroveň tzv. Maastrichtských kritérií, respektive tzv. Paktu stability a růstu, v oblasti maximálního deficitu státního rozpočtu. Maastrichtská kritéria v oblasti deficitu státního rozpočtu jsou důležitá pro stabilitu eura. Žádný ze států eurozóny nesmí mít deficit vyšší než 3 % HDP ročně. Další požadavky jsou, aby celkový dluh státu dosahoval maximálně 60 % HDP a aby roční inflace „nejinflačnějšího“ státu byla maximálně o 1,5 % vyšší než průměrná inflace tří „nejméně“ inflačních členů eurozóny. Ze současných 12ti členů eurozóny 5 nesplňuje požadavek na 3 % deficit k HDP (Německo, Itálie, Francie, Řecko, Portugalsko).

Argumenty odpůrců rovné daně

Celková daňová struktura

Protože se všechny ostatní daně (myšleny spotřební daně apod.) jeví v praxi jako degresívní (se zvyšováním výdajů na zboží a služby daněné těmito daněmi se relativní výše daně postupně snižuje), byl by celý systém po zavedení rovné daně regresívní. To by znamenalo, že nižší příjmové skupiny by platily relativně vyšší složené daně, než vyšší příjmové skupiny. Efekt by byl dále umocněn faktem, že nižší příjmové skupiny mají příjmy především z mezd a platů, kdežto se vzrůstajícím příjmem roste i podíl příjmů z oblasti investic, úspor a firemních podílů, které by byly od daně osvobozeny. Daňový reliéf by vypadal asi tak, že pro střední příjmovou třídu by se nic nezměnilo, ale vyšší příjmová třída by platila v součtu méně daní, než by odpovídalo jejích příjmům. (Myšleno tak, že je-li podíl vyšší příjmové třídy na celkových příjmech např. 50 %, byl by daňový podíl na celkových daních po zavedení rovné daně např. pouze 40 %.)

Význam pro tvorbu investic

Státy využívají daňové systémy také pro stimulaci investic. Typickým příkladem je ekologická politika, kdy mohou být veškeré příjmy z investic do obnovitelných zdrojů osvobozeny od daní z příjmu (v případě České republiky je to doba 5 let a stát navíc garantuje výrobcům energie z obnovitelných zdrojů odběr – a tedy příjmy). V případě zavedení rovné daně by tento nástroj zmizel.

Rovná daň ve skutečnosti ve východní Evropě nefunguje

Nejčastější a nejdůležitější argument pro příznivce rovné daně je jejich tvrzení, že ve východní Evropě daň funguje a je úspěšná. Přitom se nejčastěji argumentuje tzv. pobaltskými státy (Litva, Lotyšsko, Estonsko), které se obecně považují za vyspělé (argumentovat Ukrajinou nebo Gruzií může být z různých důvodů nesprávné). Ovšem stále častěji se objevují názory, že ekonomický úspěch pobaltských států má jiný důvod, než rovnou daň.

Litva má 33% rovnou daň z příjmů fyzických osob. Obhájci rovné daně poukazují na snižování nezaměstnanosti a růst životního standardu v této zemi. Současně poukazují na statisticky doložitelný růst příjmů státu z daně z příjmu fyzických osob. Ovšem na druhé straně stojí stejně nesporný fakt, že nezaměstnanost v Litvě klesala přibližně stejně, jako rostla masívní emigrace Litevců do západní Evropy. A právě příjmy ze západní Evropy, které bylo při zdanění nezbytné přičíst k velmi nízkým domácím mzdám, prudce zvýšily celkové příjmy ke zdanění. Nejedná se přitom o zanedbatelné počty. Litevské ministerstvo práce odhadlo, že na konci roku 2004 mohlo v zahraničí pracovat až 360 000 Litevců (plná desetina obyvatelstva). Například Asociace litevských dopravců ohlásila v září 2004 nedostatek až 4 000 řidičů, kteří odešli za prací na Západ.

Celkový nárůst bohatství se týká menšiny obyvatelstva Litvy. Pro většinu Litevců se situace dlouhodobě nemění a jejich platy zůstávají velmi nízké. Pro ilustraci: minimální hrubá mzda se teprve v roce 2005 (po sedmi letech) zvýšila na 4 900 Kč a průměrná mzda dosahuje 11 400 Kč hrubého měsíčně.

Studie Mezinárodního měnového fondu prokázala, že nelze slepě argumentovat ani růstem HDP (a následným dodatečným nárůstem daňových příjmů) po zavedení rovné daně. Například nejčastěji předkládaný růst HDP Ruské federace po zavedení rovné daně doprovázený bezprecedentním nárůstem celkových daňových příjmů o 13 % byl z největší části důsledkem růstu cen ropy.

V Estonsku, které zavedlo rovnou daň ve výši 26% v roce 1994, došlo k mimořádnému nárůstu celkových daňových výběrů. Ovšem ze statistických údajů vyplývá, že nejrychleji a nejvíce přitom rostly příjmy z daně z přidané hodnoty. (Jinak řečeno Estonci přesunují více zboží a služeb do vyšší sazby DPH.) Co víc, Estonsko (a Slovensko) přerozděluje stále více sociálních výdajů v důsledku snižování reálné hodnoty nízkých platů (i ty jsou daněny a i nejnižší příjmové skupiny musí platit zvyšující se DPH). To způsobuje podle estonských ekonomů a zprávy předsedy parlamentní komise pro rozpočet ze září 2005 značnou nejistotu pro vývoj Estonska v dlouhodobém výhledu. Podle této zprávy se „zvyšují rozdíly v příjmech a volání po progresívním zdanění je stále častější... může to znamenat i konec rovné daně po následujících parlamentních volbách.“ Velmi podobně se věc vyvíjí i na Slovensku. V únoru 2006 se rozpadla slovenská vládní koalice a zdá se, že v červnu výrazně zvítězí strany, které mají zrušení rovné daně v programu.

Závody ve snižování daní

Argument, že skuteční boháči a ziskové firmy mohou kdykoli odejít do země s nižšími dani, je v globalizovaném světě logický. Opravdu není žádný technické problém „přemístit“ své bohatství z jedné země do druhé. Ovšem tento velice technicistní názor naráží na protiargument, který zjednodušeně pracuje s otázkou, nakolik jsou bohatí lidé ochotní k „vykořenění“. Je pro ně několik ušetřených procent opravdu dostatečným důvodem ke stěhování do úplně cizího prostředí? Současné závody ve snižování daní vedou pouze k tomu, že botatí se stávají stále bohatšími, ale středně příjmové a nízko příjmové (kapitálově nemobilní) skupiny z toho nijak neprofitují, nebo dokonce doplácejí na odchod bohatých. Odprůrci nekonečného snižování daní tvrdí, že výsledkem bude sociální kolaps (daňové příjmy nepokryjí základní sociální potřeby) a odchod bohatých do „bezpečnějších“ zemí. Jedinou protiobranou proti zhroucení společnosti je donucení bohatých k odvádění rozumného podílu z jejich bohatství státu. Daně nemají mít výhradně efekt ekonomický, ale mají sloužit i jako prostředek k udržování sociálního statutu quo.

Relativní hodnota peněz

Spíše filozofický argument říká, že zvažujeme-li hodnotu peněz, musíme uvažovat o penězích jako o zboží. Rovná daň sice daňově může vypadat neutrálně, ovšem ve skutečnosti tomu, kdo vyměňuje své peníze za zboží nutné k prostému přežití, ubírá více, než tomu, kdo se bez dodatečných peněz z pohledu prostého přežití obejde. Jinak řečeno je oprávněnější požadavek chudáka na jídlo, než milionáře na další automobil.

Autorem článku je Jan Zapletal, rovnadan.unas.cz

Další článek


 

Související články


celkem 149 komentářů

Nejnovější komentáře

ChudákBoháčem vs. BoháčChudákem
ChudákBoháčem vs. BoháčChudákem
28. 4. 2006, 15:08
Chybějící argument zastánců rovné daně
fx
27. 4. 2006, 12:38
Re: Všechno mimo mísu
Jura
27. 4. 2006, 10:49
Re: Rovna dan - SK
myopinion
25. 4. 2006, 19:52
Re: počítal jsem
wessan
25. 4. 2006, 17:34

Další články

Spouštíme nový FinExpert!

Spouštíme nový FinExpert!

Několik posledních měsíců jsme intenzivně pracovali na nové verzi webu FinExpert.cz.

5.  4.  2017  |  Ondráčková Kamila

Sociální pojištění pro OSVČ v roce 2017

Sociální pojištění pro OSVČ v roce 2017

Zálohy živnostníků na sociální pojištění v roce 2017 porostou. Výše zálohy se vypočítává dle zisku v předchozím období. (aktualizováno)

4.  4.  2017  |  Gola Petr  |  5

Velká mapa malého podnikání: kde je konkurence, kde jsou příležitosti?

Velká mapa malého podnikání: kde je konkurence, kde jsou příležitosti?

4.  4.  2017  |  Pospíšil Aleš
Aplikace Záchranka pomáhá už rok. Nic nestojí, ale může být k nezaplacení

Aplikace Záchranka pomáhá už rok. Nic nestojí, ale může být k nezaplacení

3.  4.  2017  |  Pospíšil Aleš  |  1
V Praze je blaze. Z evropských regionů je v HDP na hlavu na 6. místě

V Praze je blaze. Z evropských regionů je v HDP na hlavu na 6. místě

3.  4.  2017  |  Pospíšil Aleš  |  3

Mzdová kalkulačka

Student
Držitel průkazu ZTP/P
Invalidita 1. nebo 2. stupně
Invalidita 3. stupně
Penze / rodičovská dovolená

Sociální pojištění pro OSVČ v roce 2017

Sociální pojištění pro OSVČ v roce 2017

Zálohy živnostníků na sociální pojištění v roce 2017 porostou. Výše zálohy se vypočítává dle zisku v předchozím období. (aktualizováno) více