Na které náhrady ze služebních cest máte nárok

Jedním z cílů tvůrců nového zákoníku práce bylo zahrnout do jednoho kodexu dosud samostatné speciální pracovněprávní předpisy. Proto nový zákoník, účinný od 1. ledna 2007, obsahuje i podrobnou úpravu pravidel pro pracovní cesty a příslušných náhrad. Samotná pravidla se však oproti předchozímu zákoníku práce nijak výrazně nezměnila.

Místo pravidelného pracoviště

I přesto, že nad vámi zákoník práce drží svou ochrannou ruku, je potřeba si uvědomit, že podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad, určuje předem zaměstnavatel. Zejména se jedná o dobu a místo nástupu a ukončení cesty, místo plnění pracovních úkolů, způsob dopravy a ubytování. I když – jak praví zákon – zaměstnavatel přitom musí přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnance. Ti z vás, kdo jste zaměstnáni na základě jedné z dohod o pracích vedle pracovního poměru, máte nárok na cestovní náhrady pouze za předpokladu sjednání práva na cestovní náhradu, jakož i místa pravidelného pracoviště.

Jako stěžejní se pro účely jednoznačnějšího posuzování nároku na cestovní náhrady jeví přesné stanovení místa výkonu práce zakotvené v pracovní smlouvě.

Rozhodně nepodstatné v danou chvíli také není, zda je vašim zaměstnavatelem firma, která více než na ohledy zaměstnanců hledí na maximalizaci zisku anebo úřad státní správy, kde se penězi sice neplýtvá, ale o šetření nemůže být ani řeč. A tak se klidně může stát, že jedni riskují životy ve vozech, které svým technickým stavem důvěru nevzbuzují, za jiné riskuje řidič luxusního vozu, který musí hlídat „jen“ zda se za jeho zády neřítí vaše tisková mluvčí.

Pendolino či osobák, to není jen vaše volba

Je to právě zaměstnavatel, kdo má nad použitím konkrétního dopravního prostředku plnou rozhodovací pravomoc. Vy tak budete muset respektovat fakt, že si zaměstnavatel nepřeje, abyste na služební cestu letěli zrovna první třídou.

V případě, kdy zaměstnanec užije z jiného důvodu než ze zdravotního dopravního prostředku odlišného, nežli bylo přání zaměstnavatele, právní nárok na náhradu pak zaměstnanci nevzniká.

Za předpokladu dodržení vnitřního předpisu a pokynů nadřízeného je zaměstnanec oprávněn požadovat cestovní náhrady, které mu vzniknou při:

1. pracovní cestě,
2. cestě mimo pracoviště,
3. cestě v souvislosti s mimořádným výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště,
4. přeložením,
5. přijetí do zaměstnání v pracovním poměru,
6. výkonu práce v zahraničí.

Náhrada jízdních výdajů

Pokud zrovna nesedíte ve voze, který je majetkem zaměstnavatele (vlak Českých drah v úvahu nebereme), je zaměstnavatel povinen poskytnout vám náhradu jízdních výdajů v prokázané výši, doložením příslušných jízdních dokladů.

Pokud zvolíte za prostředek pohybu na pozemní komunikaci svůj vlastní automobil a zaměstnavatel vám tuto cestu neposvětí, náleží vám náhrada jen do té výše, co by vás stála například jízdenka na autobus či vlak.

Zaměstnavatelem odsouhlasená cesta zaměstnancovým automobilem se řídí dle tohoto režimu náhrad:

Pozn.: při použití přívěsu k silničnímu motorovému vozidlu se sazba zvýší nejméně o 15 %.

Ani traktorista, řidič nákladního automobilu či autobusu (vlastník) o minimálně dvojnásobek výše uvedených náhrad nepřijde.

Pozn.: spotřeba pohonných hmot se vypočítá aritmetickým průměrem z údajů uvedených v technickém průkazu vozidla. Pokud zaměstnanec předloží doklad o koupi pohonných hmot, vychází se z aktuální nakupované ceny paliva.

Skoro by se chtělo říci, že použití vlastního vozu je pro zaměstnance výhodné. Tato hypotéza se však otřásá v základech za situace, kdy paušální částka, která je měněna Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR jednou ročně, nestačí pokrýt skutečně vynaložené náklady náhradou jízdních výdajů. Klasickou modelovou situací tak může být cesta po městě v koloně, která se negativně projeví na spotřebě, kdy jen za benzín dáte více než je nárok dle najetých kilometrů.

Případně máte naložen náklad, který sám o sobě zvyšuje hmotnost vozu, čímž se projeví s ní spojené průvodní jevy, jakými jsou větší spotřeba či větší opotřebení technického vybavení. A tak se vám může klidně stát, že svůj vůz po častých dálkových pracovních cestách budete muset na nějakou dobu odstavit do servisu a v konečném důsledku zaplatit více, než kolik je vám zaměstnavatel ze zákona povinen dát.

Pokračování článku v druhé kapitole.