Ano samozřejmě více znamená lepší kvalitu života. Spoření na stáří je co do naděje na jeho úspěch velice pochybné. Stačí se vrátit zpět a spočítat si kolik by bylo nutné odkládat po celý aktivní život jen pro pouhé přilepšení každý měsíc o pouhou částku 100 Kč v její současné hodnotě u osoby která pracovala celý život a do důchodu odešla v zákonem stanoveném věku a dále již nepracovala. To vše v okamžiku dožití sta let. Tak je současný mechanizmus postaven. Ne každý je schopen po odchodu do důchodu ještě dále vydělávat. Jedním důvodem může být zdravotní stav. Druhým možnost nalezení zaměstnání. Obávám se, že postupné znehodnocování by si vynutilo odkládat již od počátku každý měsíc částku nerealistickou, ba přímo likvidační. Výpočet by mne docela zajímal, zejména jeho výsledky. Samozřejmě, že každý, nebo téměř každý se snaží v průběhu života potřebný bezpečnostní polštář vytvořit. Bohužel jeho konečná výše v okamžiku odchodu do důchodu je pravidelně nedostatečná, a po dalších desetiletích už bývá přímo tristní.
Druhou otázkou je tak zvané každoroční přidávání důchodcům, ve skutečnosti pouhá valorizace, která jim má zabezpečit, že za letošní lednový důchod si mohou pořídit totéž co za důchod, který dostal loni v lednu. Výše obou částek přitom odpovídá výši částek, které za jeho osobu odcházely do důchodového pojištění. Opět by mne zajímaly dopady takzvané valorizace. Vyšel bych opět z toho, že dotyčný pracoval po celý svůj aktivní život, po celou dobu pobíral nikoliv průměrnou mzdu, která je pro většinu nedosažitelná, ale pouhý medián, který je realističtějším údajem, a do důchodu odešel v okamžiku stanoveném zákonem. Jak vysoký důchod bude mít dnes pokud se v předcházejícím roce právě dožil 70, 80, 90 a 100 let. Pamatuji se, že již v mládí jsem za socializmu znal pojem starodůchodce, který znamenal v podstatě třít bídu.
Třetí otázkou je závažná proměna životnosti většiny zboží. Před 100 lety když někdo něco vyrobil, tak to pravidelně bylo schopné sloužit prakticky věčně, přinejmenším z hlediska délky lidského života. Většinu věcí ještě po mnoho let používala další generace. Situace se postupně proměňovala. Samozřejmě, že i dnes takové výrobky najdeme. Jsou už ale jen vyjímkou. Většina výrobců vychází z dvouleté záruční doby, a málokterý výrobek přežije třetí rok ve zdraví. Někteří výrobci dokonce výrobky již ve stadiu návrhu upravují tak, aby ten třetí rok prostě nepřežily. To všechno představuje další nové nápory na důchodcovskou peněženku.
Domnívám se, že realistická výše důchodu z hlediska potřeb by měla být rovna zhruba výši poslední měsíční mzdy, poslednímu ročnímu nebo tříletému průměru před odchodem do důchodu, respektive nejvyšší z těchto částek. Toho lze docílit pouze postupným zvyšováním částky která každý měsíc po celý život odchází na důchodové pojištění. Postup takové změny musí být rozvržen do období delšího nežli je průměrný lidský život.
Jak jsem uvedl již na začátku v úspěšnost individuálního spoření na důchod v žádném případě nevěřím. Prakticky takové spoření, ať už v jakékoliv výši bývá pravidelně tak znehodnoceno, že v okamžiku kdy jej potřebujete vám není svou aktuální hodnotou na trhu schopné nijak zvláště pomoci vaši situaci zlepšit. Přitom hlupák, který se alespoň nepokusí si takový polštář vytvořit. Bohužel pouze společnost jako celek je schopna garantovat, že takto uložené prostředky nebudou částečně, nebo dokonce zcela znehodnoceny.