Papír nad zlato
Než se dostaneme k samotnému roku 1837, je potřeba dozvědět se více o událostech let předešlých. V té době neexistovaly papírové bankovky, nakupovalo a prodávalo se za zlato a stříbro, ať již ve formě mincí či prostých nuggetů. Papírové bankovky byly suplovány bankovními úpisy, které zaručovali majiteli výplatu příslušné hodnoty v drahých kovech v pobočce banky, která takový papír vydala. Něco ve smyslu „tento papír je podložen zlatem v našich sejfech“. Pokud chtěl někdo půjčit peníze, banka mu vystavila takovýto papír, kterým mohl zaplatit za dům, pole, či dobytek. Za dostatečné se považoval objem zlata, který pokrýval kolem 20 % vydaných směnek. Je jasné, že teoreticky mohli všichni majitelé takovýchto papírů přijít do banky v jeden den a chtít zlato, které jim náleží, ale to je jen teorie.
Kontrola trhu
Jak jsem již zmínil na začátku, v té době neexistovala centrální banka USA, ekvivalentní třeba dnešní Federal Reserve Board, tedy nějaký orgán, který by byl schopen regulovat nabídku a poptávku po penězích. Tuto roli zastávala The Second Bank of United States, což byla velká soukromá banka, která měla dohodu s vládou o tom, že vládní zlato bude uloženo právě u ní. Pokud je v nějaké bance uloženo vládní zlato a banka vydává směnky, které jsou tímto zlatem kryté, pak je zřejmé, že tyto směnky byly považovány za něco velmi jistého. Tím, že byla The Second Bank of United States dostatečně velká a měla monopol na uložení státního zlata dokázala prakticky kontrolovat bankovní trh. Pokud zjistila, že některá z jiných bank nemá dost podkladových aktiv, skoupila velké množství příslušných směnek a předložila je slabé bance k výměně – a tím ji v podstatě sebrala zbývající zlato a vyřadila ji ze hry.
Krach za dveřmi
Sedmý prezident USA, Jackson, však tento systém změnil. Neobnovil další kontrakt na uložení vládního zlata se Second Bank, namísto toho vládní zlato rozdělil do několika spřízněných menších bank. Následek? To, čemu se říká „úvěrová expanze“. Tedy jednoduchý přístup k půjčkám. Pokud se taková situace zkombinuje s optimistickou vírou v super výhodnou investici třeba do nákupu pozemků, stavby železnic či lodních průplavů, je na průšvih bezpečně zaděláno. Úvěrovou expanzi urychlilo i převedení přebytků federálního rozpočtu na jednotlivé státy Unie. V roce 1836 byly obchody s pozemky desetkrát vyšší, než v roce 1830. A jako třešnička na dortu přišel zákon, který nařizoval prodej státní půdy jen za zlato či stříbro. Když k této situaci přidáte špatnou úrodu obilí a 50 % pokles ceny bavlny, vyjde vám kolaps bankovního systému. Chcete vyměnit v bance směnku za zlato, kterým je směnka krytá, ale nejde to. Cena pozemků, které jste koupil začíná klesat, protože zlato na nákup nemá nikdo. Dominovým efektem začíná kolabovat jedna banka za druhou.
Chybami se člověk učí
Nový prezident, Martin Van Buren, je krátce po svém nástupu do funkce v březnu 1837 konfrontován se stále se zhoršující situací, která mu neprávem vynesla přezdívku Martin Von Ruin. V květnu 1837 je pozastavena směnitelnost dlužních úpisů, celé zemi chybí „tvrdá měna“ – zlato. Nezaměstnanost se násobí, drastické zvýšení cen základních potravin vede až k hladovým bouřím. Situace se uklidní až po roce, ale to je již za dveřmi další recese…. Chybami se učí nejen lidé, ale i státy, a tak je v roce 1840 prosazen systém oddělení státních peněz (a zlata) od soukromých, základ, na kterém se postupně buduje složitý systém centrálního bankovnictví, který umožňuje zasahovat nejen do nabídky peněz v ekonomice.