FinExpert.e15.cz

Česká ekonomika a politika: Bude hůře než za Husáka

Stane se současný režim horším, než byl ten husákovský?

Před časem upozornil na to, že současný politický režim má opačnou dynamiku, než měl ten „komunistický“. Zatímco tehdy se poměry neustále zlepšovaly, teď se neustále zhoršují. Je jen otázkou času, kdy se pomyslné křivky protnou a kdy se současný režim, neoprávněně a chybně nazývaný demokracií, se stane horším, než byl ten husákovský. Protože jsem se na toto téma dočkal řady reakcí a dotazů, dovolím si tuto svou tezi osvětlit.

Zaprvé, navzdory všem výhradám vůči komunistické diktatuře nelze popřít, že se jednalo o politický režim, v němž docházelo k neustálému zlepšování poměrů. Nebo přesněji k tomu, že poměry byly stále méně špatné. Ať posuzujete život lidí jakoukoli metrikou, vždycky se jim dařilo lépe než pár let předtím. Zvyšovala se životní úroveň, ubývalo státního šikanování, přibývalo svobody.

Pouze v letech 1970 až 1972 byl trend opačný, pak se zase poměry začaly zlepšovat. Komunismus tak dospěl od brutální despocie konce 40. let k relativně pohodovému režimu druhé poloviny 80. let, kdy životní úroveň nebyla špatná, znovu hráli Plastic People a Jasná páka (byť pod jinými názvy) a režim začínal pomalu tolerovat i drobné podnikání. Političtí vězni nebyli propuštěni, ale už se nezavírali další lidé. Zacházení s disidenty nebylo horší, než jak se dnes zachází s lidmi, kteří jsou označeni za nacionalisty a extrémisty. Zkrátka, východoevropský marxistický socialismus měl v sobě vestavěné mechanismy, které vedly ke zlepšování poměrů. Skvěle je popsal pan profesor Možný v knize Proč tak snadno, pro nedostatek prostoru je zde nebudeme rozebírat.

Zadruhé, je obtížné si nevšimnout, že již několik let žijeme v politickém režimu, kde platí opačná dynamika. Země chudne, přibývá nezaměstnaných, přibývá nesmyslných předpisů a regulací, zmenšuje se prostor pro podnikání a zakládání nových podniků se stává stále větší vzácností. Klesá úroveň školství. Lidé pracují tvrději než před pár lety, a přesto životní úroveň klesá. Ještě před deseti lety v České republice prakticky neexistovala nedobrovolná nezaměstnanost, dnes máme bez práce půl milionu lidí, z nichž většina chce pracovat, ale místa pro ně nejsou.

Ubývá i politické svobody a svobody projevu. Zkuste dnes otevřít třeba svobodnou diskuzi o otázkách homosexuálního chování. A víte, že sedmnáctiletá učnice Michaela Dupová strávila rok ve vazbě (tedy ve vězení s horšími podmínkami než běžný kriminál) za vyvěšování samolepek s překříženými pistolemi? Představuje taková puberťačka opravdu dramatické společenské nebezpečí? Mimochodem, od té doby se dostala do vazby znovu. Tentokrát za „neslušné“ tetování.

Nabízí se tedy otázka, kdy budou v České republice horší poměry, než byly v letech 1986 až 1989. Bude to v roce 2016? Bude to v roce 2020? Nebo „až“  2030? Je to samozřejmě otázka, která předpokládá, že současný režim tak dlouho vydrží.

Dnešní mínusy

Nabízejí se tedy minimálně dvě otázky pro přemýšlivé. Zaprvé, dy došlo ke zlomu, od kterého se začaly poměry zhoršovat? Období po roce 1989 takové zjevně nebylo. Václav Klaus, který se k podobnému problému vyjádřil před pár týdny v rozhovoru pro Euro, tvrdí, že přelomem byl jeho odchod z funkce premiéra. Osobně jsem k takovému vysvětlení skeptický. Výměna významného politika bývá častěji důsledkem než příčinou hlubších společenských změn. Nicméně umístění zlomu někam těsně před rok 2000 je nejspíše přesné.

Zadruhé, které chyby jsou v samotném jádru našeho politického uspořádání, aniž jimi trpěl husákovský režim? Moje hypotézy jsou následující:

Důvěra ve stát

„Za bolševika“ se lidé naučili, že jim stát nedokáže poskytnout nic jiného než ránu obuškem, a že pokud něco potřebují, musejí si to zařídit sami. A většinou to nějak dokázali. Vytvářeli neformální vztahové sítě, provozovali barterové podnikání a naučili se, že skutečné hodnoty vznikají mimo státní dohled a státní regulace.

Po pádu režimu se objevila víra, že nový stát bude schopen řešit problémy občanů, rodin a společnosti vůbec. Samozřejmě to nefunguje. Znovu a znovu jsme svědky neschopnosti, korupce a toho, že výsledkem státních programů jsou jen ještě horší problémy. Stejně jako to nefunguje nikde na světě (mimo mytický příklad Skandinávie). Přesto se většina našich spoluobčanů odmítá vzdát naděje, že to bude stát (nebo impérium), co vyřeší to či ono. Fakticky je to víra minimálně tak hloupá jako víra domorodce přesvědčeného o nadpřirozených schopnostech kusu dřeva nazývaného bůžkem. Ale je normální, že člověku jeho vlastní přesvědčení připadají méně stupidní než ta jiná.

Stát narůstá neuvěřitelným tempem a ničí nejen ekonomiku, ale i morálku, rodinný život a stále častěji i psychickou stabilitu. Připomínám v této souvislosti slavnou přednášku Charlese Murrayho On Happiness of people. Ostatně, i z vědy a umění, které se za komunistů musely dělat napůl potají, ale určitý prostor si dokázaly udělat, se stala rvačka o granty. To není dáno selháním jednotlivců, to je důsledek přerostlého státu.

Vytvoření globální vládnoucí vrstvy

V dobách marxistického socialismu to bylo tak, že lidé, kteří drželi v rukou moc, počítali s tím, že v naší zemi stráví celý život a že zde budou jednou žít i jejich děti. Měli tedy maximální zájem na tom, aby se zde udržely přijatelné poměry.

Lidé, kteří rozhodují dnes, vesměs plánují pokračování kariéry v zahraničí. Ale i pokud neplánují, není pro ně těžké přesunout se do Bruselu, Paříže, Londýna nebo kamkoli jinam. A rozhodně plánují mezinárodní kariéru pro své děti. Nemají tedy žádný racionální důvod usilovat o to, aby se v České republice dalo rozumně žít. Vasil Biľak nebo Milouš Jakeš tak měli větší motivaci bránit místní poměry, než jakou mají pánové Fischer nebo Kalousek.

Neschopnost bránit se před drancováním

Každý politický režim, chce-li být stabilní a dlouhodobý, musí být schopen obrany na několika frontách. Musí se dokázat bránit proti útoku zvenčí, tedy proti intervencím, napadení cizí armádou a tak dále. A také se bránit proti útokům zevnitř, tedy proti takovému jednání, které otevřeně porušuje zákony a rozvrací řád. A zatřetí, bránit se proti nátlakovým skupinám, které se pokoušejí drancovat státní rozpočet a uvalovat stále další poplatky a regulace na své spoluobčany. A právě obranu v tom třetím směru zvládali komunisté slušně, zatímco dnešní režim je dokonale bezbranný. Důsledkem je neustálý růst státní moci, státních závazků, vznik dalších úřadů.

Neexistence loajálních skupin

V marxistickém socialismu – kromě krátkého období na začátku – většina obyvatel režim nenáviděla nebo k němu byla velmi skeptická. Vedle toho ale existovaly skupiny, které byly motivovány režim bránit a udržovat jej při životě. Dnes žádná taková skupina neexistuje. Všichni se cítí jako oběti.

Ukažme si to na příkladu učitelů základních škol. Přestože výsledky žáků se neustále zhoršují, platy učitelů neustále rostou (víte o nějakém odvětví, kde je to podobné?), takže postupně dosáhly až násobku své tržní hodnoty. Je sice pravda, že učitel si ani s odměnami zpravidla nesáhne na více než 25 tisíc korun hrubého, ale v porovnání s jinými profesemi je to velmi slušné, zvláště mimo Prahu. Na jih od Příbrami berou konstruktéři s vysokoškolským vzděláním kolem 16 tisíc před zdaněním. A jsou oblasti, kde zmíněných 25 tisíc je plat ředitele fabriky, s tím rozdílem, že manažer v komerční sféře věnuje své práci řádově dvojnásobný počet hodin a nese odpovědnost za výsledek, zatímco učitel své peníze dostane, ať se žáci naučí počítat, nebo ne.

Ani v Praze na tom nejsou učitelé hůře než jiné skupiny. Plně kvalifikovaný vysokoškolský učitel (tedy s titulem Ph.D.) na Karlově univerzitě dostává 16 tisíc korun hrubého. A zmíněný interval 20 až 25 tisíc korun odpovídá platu account manažerek v reklamních agenturách s vysokoškolským vzděláním a několika lety praxe. Takže slušný plat, nulová odpovědnost, dva měsíce prázdnin, spousta volných dnů během roku a 30hodinová pracovní doba. Není divu, že na volné učitelské místo připadá sto a více uchazečů a že fakulty každý rok produkují pětkrát více absolventů, než je míst.

Z našeho pohledu je ale zajímavější to, že ani tak privilegovaná skupina, jakou jsou učitelé základních škol, necítí k režimu loajalitu. I to je racionální – pokud by přiznali (i sami sobě), že se jim dostává velmi výhodných podmínek, nedostali by příští rok znovu přidáno.

A mohli bychom uvést i dramatičtější příklady. Vezměme třeba režiséry, kameramany, návrháře scén a další filmové umělce. Daňoví poplatníci ročně přispívají na jejich platy částkou ve výši asi půl miliardy korun (Fond podpory kinematografie a Česká televize). Vzhledem k tomu, že se v Česku netočí ani výpravné domácí velkofilmy, ani počítačové trikové filmy, jsou dotace přeměňovány převážně v honoráře umělců a zisk producentů. Není nic špatného na tom, že si vydělají. Výstavné domy s bazény v luxusních čtvrtích k celebritám patří, jenže na rozdíl od těch hollywoodských žijí čeští filmaři z dotací.

Jestliže i takové skupiny se na současný režim dívají nepřátelsky, líčí jej jako zlodějské spiknutí a cítí se jeho oběťmi, jak by jej mohli podporovat třeba podnikatelé, dělníci nebo policisté?

Všechny čtyři uvedené faktory se navzájem posilují a vedou k tomu, že poměry se zhoršují.

Aby nedošlo k nedorozumění. Nemyslím si, že je to chyba ústavního inženýrství a že poměry mohly být zkonstruovány jinak. Ty chyby jsou spíše odrazem mocenských poměrů a třídní struktury.

Nedoceněná mocnářství

Joseph Schumpeter ve své slavné knize o kapitalismu, socialismu a demokracii napsal, že kapitalismus mohl přežít jen pod ochranou konzervativních monarchií 19. století, tedy v podstatě policejních států. Po jejich zhroucení nedokážou podnikatelé čelit intelektuálům spjatým se státní byrokracií a kapitalismus je postupně nahrazován nějakou formou socialismu. Jenže bez kapitalismu nedokáže přežít demokracie ani respekt k občanským právům. A přesně tenhle negativní scénář se naplňuje.

Možná jsme na konci komunistické éry zahodili možnost vybudovat si takové mocnářství. Mimochodem, všimli jste si, že za Husákova režimu vyrostli podnikatelé jako Březina, Jančura, Kaucký nebo Frolík? A s nimi stovky méně známých. Tedy lidé s velmi solidními technickými schopnostmi, odvahou a silným lidským (chcete-li, můžeme říkat sociálním) cítěním. Za Havlova a Klausova režimu vyrůstají hlavně lidé schopní ucházet se o byrokratickou kariéru.

V prvních letech po pádu marxistického socialismu jsme věřili, že musíme počkat, až odejde generace formovaná reálným socialismem a bude nahrazena mladšími. Teď se zdá, že je to spíše obráceně. Naše naděje je v tom, že současný režim zkolabuje dříve, než odejdou z aktivního života lidé, kteří zažili Husáka.

Článek vyšel na www.investicniweb.cz

Další článek


 

celkem 43 komentářů

Poslední komentáře

souhlasím
luboš
14. 2. 2013, 23:23
S předchozím příspěvkem Františka naprosto souhlasím...
Ivan
30. 1. 2013, 18:16
To nadšení pro Husákovský režim si neuním vysvětlit ...
František
21. 1. 2013, 14:04
jaka auta parkuji pred nemocnicemi ? To me zajima ? ...
Mahas
14. 1. 2013, 15:39
Že autor nešel raději učit, když je to tak lukrativn...
dana
14. 1. 2013, 12:46

Další články

Nejčastější podvodné věty podomních prodejců

Nejčastější podvodné věty podomních prodejců

Jak se bránit lživým taktikám podomních prodejců?

Před 6 hodinami  |  Ondráčková Kamila

Fórum: Kontrola kotlů na pevná paliva

Fórum: Kontrola kotlů na pevná paliva

Včera  |  Fórum FinExpert.cz
Místo do banky do mobilu? Už za pět let

Místo do banky do mobilu? Už za pět let

Včera  |  Rybová Romana
30 finančních pravidel, která se vejdou do jedné věty

30 finančních pravidel, která se vejdou do jedné věty

Na tato finanční pravidla nedejte dopustit.

Včera  |  web Investiční

Zdravotní pojištění pro OSVČ v roce 2017

Zdravotní pojištění pro OSVČ v roce 2017

V roce 2017 budou živnostníci platit více na zdravotním pojištění.

Včera  |  Gola Petr

Mzdová kalkulačka

Student
Držitel průkazu ZTP/P
Invalidita 1. nebo 2. stupně
Invalidita 3. stupně
Penze / rodičovská dovolená

Nejčastější podvodné věty podomních prodejců

Nejčastější podvodné věty podomních prodejců

Jak se bránit lživým taktikám podomních prodejců? více

EuroEUREUR27.025 Kč0 %
Americký dolarUSDUSD23.984 Kč0.634 %
Britská libraGBPGBP31.747 Kč1.039 %
Japonský jenJPYJPY23.925 Kč0.476 %
Chorvatská kunaHRKHRK3.608 Kč-0.055 %
více...
PX858.3800.9 %
CETV58.2000.61 %
ČEZ417.3000.02 %
Erste Bank691.5002.49 %
Fortuna95.8001.97 %
více...
Meziroční změna HDP4,50%3Q / 15
Míra nezaměstnanosti6,40%k 1. 1. 16
Meziroční inflace0,60%k 1. 1. 16
Průměrná hrubá mzda26 072 Kč3Q / 15
Meziroční růst průmyslu-1,70%k 1. 12. 15
více